Prolog

    Místností otřásl další silný náraz. Ranní světlo vnikalo dovnitř pouze úzkými okny, přes zvířený prach. Předchozí noc byla pro jediného vnímajícího obyvatele hradu krušnou a ráno nepřinášelo žádnou naději - snad jen na brzký konec.

    Tím obyvatelem byl muž s vrásčitou, přesto mladě vyhlížející tváří, a nakrátko přistřiženými vlasy, bílými jako mléko. Jeho oděvem byla černá kazajka s vyztuženými rameny, černé kalhoty a plášť, všechno zdobené stříbrnou výšivkou a se stříbrnými knoflíky. Aura moci, jež ho obvykle obklopovala, byla nyní ta tam, jak neklidně těkal po místnosti a hledal, kam by se vrhl. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Yal Mordein, mocný nekromant, hledaný jak Bílou kapitulou, tak kruhem mágů, a dokonce i císařskou tajnou službou, a zde, na polorozpadlé ruině hradě Beltren, kam se na útěku před svými pronásledovateli uchýlil, konečně sklapla past. Už nebylo úniku. Nedbale mávl rukou a od země se odlepily tři temné stíny a zamířily oknem ven, aby svému pánu získaly alespoň trochu času. Věděl, že to útočníky nezastaví, nicméně předpokládal, že se stáhnou do obrany v očekávání čehokoli, co ještě může mít nekromant v záloze. Z venku zaznělo magické zaříkávání a následné zahřmění, doprovázené tenkým kvilem zanikajících přízraků, zaplašených zpět do říše smrti. Avšak o nic z toho se nekromant nestaral. Celou svou myslí se upínal k objektu, který sem vůbec nepatřil. Tím objektem bylo dítě, které kupodivu klidně leželo zachumlané do peřinek v dřevěné truhle v rohu místnosti, a pramálo si uvědomovalo vážnost okolního dění, a zvědavě sledovalo svět velkýma nevinnýma očima. Mordein litoval pouze toho, že jej neochrání. Až bude zabit, nepřátelé jej nejspíš neušetří, neboť je to nekromantovo dítě. Jeho matku miloval, přestože velmi dobře věděl, že ji bude jeho narození stát život. Je to daň smrti, jíž platí nekromanté po tisíce let za svou moc nad životem a smrtí. Tak to prostě musí být, že matku opustí život a posílí dítě, které tak získá magickou moc.

    Rozezněly se opět rány. Tentokrát je už nekromant neopětoval. Nepřátel bylo příliš mnoho a byli velice odhodlaní, zatímco Yal Mordein stál na pokraji sil a jejich zbytky si šetřil na poslední střet, až si pro něj přijdou. Nechtěl potupnou smrt na oprátce jako nějaký zločinec, ač jím podle císařských zákonů byl.

    Nekromancie byla zakázána Třetím Yrsengardským koncilem mágů, a kdokoli by byl přistižen při jejím praktikování, bude odsouzen k trestu smrti, a přesto se najdou jedinci, kteří se odváží porušit zákaz, neboť schopnosti, jež nabízí, jsou příliš lákavé, než by je mohli nechat bez povšimnutí. Záhy poté, co byla nekromancie objevena a pojmenována, vznikl řád Bílá kapitula, složený z bílých mágů a paladinů, úzce spolupracující s kruhem mágů, avšak nezávislý jak na čarodějích, tak komkoli jiném včetně císaře či jiných vysokých šlechticů, aby tyto psance neúnavně lovil, a potíral nekromantické spolky a sekty.

    Nekromancii může praktikovat v podstatě kdokoli, kdo na to má dostatečné znalosti, avšak ty je naštěstí poměrně těžké obstarat, neboť všechny spisy zabývající se tímto zakázaným uměním jsou buďto spálené, zamčené v depozitáři budovy Bílé kapituly, nebo bezpečně ukryté sektáři před vnějším světem. Prvotní nekromant však vládne pouze zlomkem moci, jakou nekromancie umožňuje, a každá další generace je o něco mocnější, avšak většina nejmocnějších nekromantských rodů už dávnou žije mimo dosah koruny i Kapituly, a císařským zákonům se může leda tak vysmívat. Naproti tomu Mordeinové byli váženým šlechtickým rodem, a když se konečně přišlo na to, že praktikují nekromancii, byli pozatýkáni a popraveni. Yal Mordein však unikl. Přísahal pomstu císařství, mágům i Kapitule, avšak jeho nepřátelé mu byli neustále v patách. S jednotkou císařských vojáků by si nejspíš hravě poradil, dokázal by zlikvidovat i bílého mága či paladina, avšak celá skupina byla bezpochyby nad jeho síly.

    Dveře v přízemí s rachotem dopadly na podlahu, nekromant sebou trhl. Konec byl blízko.

    První patro, nekromant zavřel oči a zhluboka se nadechl.

    Druhé patro, dítě se dalo do pláče a jeho nářek se rozléhal mezi holými zdmi jako kvílení duchů.

    Na schodech se ozval dupot. Od smrti ho dělily už jen jediné dveře, a ty právě zapraskaly, jak se do nich zakousla hlavice sekery. Rána. Dveře se zaduněním dopadly na zem a zvedly oblak dusivého prachu. Nekromant nečekal až se rozptýlí, nastavil obě ruce, a se zběsilým výkřikem vypustil do vchodu proud temné energie. Jako příboj o skály se roztříštil smrtící paprsek o štít paladina, vyrazivšího z prachové clony, na stříbrné zbroji tenkou vrstvičku usazeného prachu. Ještě jednou vykřikl ve vší své nenávisti, paladin zvedl svůj zářící štít, posílený ochrannými kouzly bílého mága, když v tom zpoza paladina vytryskl proud jasného světla, mířící nekromantovi do tváře. Síla kouzla mu zvrátila hlavu dozadu, zařval bolestí, a když záře ustala, Yal Mordein, nejmocnější nekromant v celém císařství, padl mrtev k zemi.

    Do místnosti vešel další paladin s obouruční sekerou a tři bílí mágové. Obestoupili mrtvé tělo, načež promluvil nejstarší ze tří mágů: „Podle prvního odstavce Zákona o regulaci magie Císařského řádu jsi, Yale Mordeine, odsouzen k trestu smrti. Spravedlnosti bylo učiněno zadost.“

    Následně se jeho pohled stočil k plačícímu dítěti. „Otázkou zůstává, co s tímto.“

    „Je jediná možnost,“ pronesl první paladin, tasil meč, a přešel k dítěti, které se rázem utišilo a nevinně na něj hledělo, aniž by si uvědomovalo, co mu právě hrozí.

    „Je to jen dítě,“ namítl nejmladší mág.

    „Nekromantovo dítě,“ zdůraznil paladin. „Vždyť už jen na jeho zrození měla podíl temná magie.“

    „A až dospěje, bude ještě mocnější než jeho otec,“ dodal první mág. „Chceš to snad mít na svědomí Roderine? Když teď ušetříš tohle… dítě, budeš se cítit lépe díky té spoustě životů, zmařených jeho zásluhou v budoucnu? Uvaž co je lidštější… “

    „Ale zatím je to stále jen dítě,“ trval na svém nejmladší mág, jehož nazývali Roderinem. „A to bude takové, jakou dostane výchovu. Já v tom vidím příležitost, jaká se nemusí naskytnout další stovky let. Vznešení pánové přicházejí a odcházejí, bojují spolu o moc, zatímco náš boj proti zlu je věčný, a vznešení páni se tváří jako že se jich netýká, dokud se jich skutečně nedotkne. Stojíme sami.“

    „Přejdi k věci Roderine,“ zapojil se do rozhovoru třetí mág, který doposud stál mlčky.

    „To dítě je zbraň. Zlo se vyvíjí a je stále silnější. Všichni víme, že v dřívějších dobách byl nekromantovi bílý mág či paladin rovnocenným soupeřem a dnes nás proti němu muselo jít pět. Jistě, byl na pokraji sil, že by na něj stačil i jeden, ale to jen proto, že jsme se za ním štvali celý měsíc, což jasně dokazuje závažnost naší situace. Tak proč nevyužít jejich výhodu proti nim samotným?“

    „Třeba protože to popírá samotnou podstatu našeho řádu?“ prohodil paladin.

    „Jeho moc je nepopiratelná a v našich rukách by z něj mohl vyrůst vůbec nejmocnější bílý mág, jaký kdy žil!“

    „To dítě je prolezlé zlem do morku kostí,“ opakoval zatvrzele paladin, „je to šílenství, a jestli se do něj pustíte, může to skončit mnohým zlem.“

    „Mimo to, tak zásadní záležitosti musí nejprve projednat Vysoká rada, a ta ti na to nikdy nepřistoupí!“ zavrtěl hlavou paladin.

    „To dobře vím. A právě proto se o tom nesmí dozvědět. Alespoň dokud nepřijde čas, musí se držet od hlavního města co nejdále… všichni víme, že je to už velmi dlouho, co byli členové rady v poli a neví, jaká je situace venku. Mají v hlavě jen ty své dogmatické ideály ryzího světla a mou myšlenku by nikdy nepřijali…“

    „Z dobrého důvodu,“ vztyčil prst třetí mág. „Když použijeme tohle dítě zrozené za pomoci nekromancie, už to nemá příliš daleko k jejímu praktikování.“

    „Dobře víš, že časy rytířů v naleštěné zbroji jsou dávno pryč a sami lépe než kdokoli jiný víte, co všechno jsme museli udělat, abychom Mordeiny předvedli před spravedlnost.“

    „Mluvíš tu o použití výhody nekromantů proti nim samým, ale byl bys ochotný použít temnou moc v boji s nekromanty jen proto, abys měl výhodu?“

    „Oba víme, že ne, protože deformuje charakter, ale to není totéž. Jsme bílí mágové, ale nikdo nemůže předpokládat, že se při práci nezašpiníme, když se probíráme svinstvem k našemu cíli. Pokud to jsou jen ruce nebo skvrny na rouchu, dá se to přehlédnout, dokud do něj nezapadneme po krk. To dítě se ale sotva narodilo a viděl bys, že by snad zvedalo mrtvoly kolem sebe? Má jen magický potenciál a jeho charakter bude takový, jaký mu dáme. Jak ke svému talentu přišlo, není důležité… vy se prostě jen bojíte, protože to nikdo předtím nezkusil.“

    „A ty bys měl také.“

    „Kdo ví, co se může stát? Hraješ si s ohněm Roderine,“ přidal se starý mág.

    „Dokud je oheň pod kontrolou, nemůže se nic stát… “

    „A až se vymkne? Já říkám neriskovat a zadusit jiskřičku dřív, než rozpoutá požár,“ nedal se odbýt paladin.

    „Zavraždil bys dítě?“ ustoupil Roderin stranou, čímž naznačil, že paladinovi uvolnil místo. Válečník zaváhal. Bílý mág, povzbuzený jeho nerozhodností, rozvíjel svou myšlenku: „Nekromancie zažívá v poslední době velký rozmach a každý nový bílý mág je požehnáním… ale pokud se vrátí nekromanti z exilu, mocnější než cokoli, s čím se kdokoli z nás setkal, tak je nezastaví každý nový bílý mág, a bude se vám spát lépe, když spálíme jedinou divokou kartu ve hře?“

    Všichni mlčeli. Jistěže ne.

    „Dobře si uvědomuji, že se nerozhodujeme mezi dobrem a zlem, ale větším a menším zlem, a já se ptám: Co zvolíme?“