Shades

    …Celá tisíciletí se lidstvo ptalo, zda jsme ve vesmíru sami. Teď už odpověď známe, bohužel. Mnozí tvrdili, že nejhorší nepřítel člověka, je sám člověk. Mýlili se…

    Planeta Balranald. Už tři měsíce držíme tenhle prokletý kousek vesmíru. Stále v obležení a bez spojení se zbytkem lidské civilizace. Nepřítel se převalil přes okolní systémy, Azure i Sunshine změnil v pustinu, miliardy lidí při tom zemřely a zbytek se nahrnul sem. Těžce opevněný Balranald nestál přímo v cestě hlavního proudu nepřátelského útoku, což nás nejspíš zachránilo, pokud to chcete nazvat záchranou. Zůstali jsme osamocení a odříznutí hluboko uprostřed nepřátelského území, týdny se velitelství pokoušelo navázat spojení s jakoukoli lidskou kolonií, či alespoň zachytit nějaké vysílání. Bezúspěšně. Vesmír kolem nás zůstával mrtvý. Ne však zcela. Brzy se vrátil i nepřítel a od té chvíle neuplynul snad jediný den, kdy by na velitelství planetární obrany nezazněla zkratka em zet, či prostě emzáci. Jejich biotechnologické lodě se staly na balranaldském nebi stejnou samozřejmostí, jako třeba západy slunce. Málokdo to odnáší tolik, jako stíhací letci. Pokaždé startují, aby udrželi emzáky od planety. S železnou pravidelností jich nahoře spousta zařve. Vypaří se do vesmíru a nám ani nezbude co pohřbít. Věnec, parádní proslov, a další jméno do šutru, nic víc. Někdo z těch nahoře, co nemaj do čeho píchnout, si dal tu práci a spočítal průměrnou životnost stíhacího pilota. Vyšlo mu něco přes tři akce. Není se čemu divit, že to pak vypadá, jak to vypadá. Příští den může být tím posledním, takže se každý snaží zabavit, jak to jen jde. Někteří tráví čas v barech a zbytek se fláká na ubikacích, aby byli v případě poplachu nablízku.

    Se zívnutím jsem se natáhl po hodinkách, ležících na stolku vedle mé postele. 27:46, skoro půlnoc.

    Z chodby sem dolehlo nejprve nadávání, pak se ve dveřích objevila Sydney. Nemohla trefit. Opět. „Nazdar Sydney,“ pozdravil jsem, když mě míjela.

    „Ahoj Petere,“ odpověděla jen tak mimochodem a otevřela svou skříňku. Sundala tričko, vzala do ruky ručník a hodila si jej přes rameno.

    „Petere?“ vystrčila hlavu nad plechová dvířka. „… jaktože jsi nebyl ve vzduchu? Měls mít se mnou odpolední hlídku. Kdybys viděl toho zelenáče, co mi místo tebe poslali. Divim se, že mi z něj nehráblo.“

    Sklapl jsem datapad. „No… víš… necejtil jsem se právě nejlíp…“

    „Jasně. Zhulákal ses, tak ses hodil marod, než se dostaneš z kocoviny?“ zasmála se . „Je s podivem, že ti to Samuels sežral… “

    „Samuels mě poslal k psychoušovi. Myslí, že už mi konečně ruplo v bedně nebo mám nervy v kýblu, ale já potřebuju akorát pikslu prášků na spaní. Narozdíl od tebe nelezu do kokpitu ožralej! Ty na to jednou dojedeš Syd… “

    „Jdu do sprchy,“ zabouchla skříňku. „Nejdeš se mnou?“

    „Až vystřízlivíš,“ ušklíbl jsem se.

    „Tvoje smůla,“ pokrčila rameny.

    „Wau! Já jdu s tebou!“ probral se v rohu Neil, přezdívaný Gunner, nikoli pro své střelecké schopnosti, jako spíš kvůli zvyku tisknout spoušť zbytečně dlouho.

    „Ty zalez,“ odbyla ho a odešla.

    „Co se tak ksichtíš?“ zachechtal jsem se na Neila. „Syd má spadeno na jiný kalibry!“

***

    Zastavil jsem se před dveřmi se jmenovkou "Dr. Elizabeth Weisz" a po krátkém zaváhání zaklepal. Nečekal jsem na vyzvání a hned vstoupil. Dr. Elizabeth Weisz vzhlédla od holodispleje a usmála se: „Poručík Peter Nemec, že? Posaďte se, hned se vám budu věnovat.“

    Přisunul jsem si židli a mimoděk ji sledoval. Byla fakt kus. Dobře tvarovaná, zelené oči a dlouhé vlnité vlasy měděné barvy. Přišlo mi, že sem vůbec nepatří. Její šaty vypadaly až moc civilně a kultivovaně, což ve mně, spolu se zařízením místnosti, vzbuzovalo dojem, jako bych nebyl na tomhle prokletém místě, ale spíš na Zemi, či Azure před útokem. Cosi odklepla, načež se konečně přesunula naproti mně. „Omlouvám se. Nestíhám vyřazovat složky, když mi pošlou seznam ztrát. Je to strašné!“

    „Chápu. Nebudu vás zdržovat dlouho. Jako doktorka byste mi mohla předepsat něco na spaní, že? Bez papíru je nedostanu… “

    „Počkejte přece! Jste tu kvůli nespavosti?“

    Přikývl jsem.

    „Jak dlouho už tím trpíte?“

    „Asi tak… týden?“ zamyslel jsem se. „Teď nevím, možná trochu míň, ale je nedostatek pilotů a major Samuels chce někoho z nás osmadvacet hodin denně ve vzduchu. Na spaní moc času neni a ani tak nedokážu spát.“

    „Máte noční můry?

    „Noční, denní…“ hořce jsem se pousmál. „I tak se to dá nazvat. Všechno se mi vrací. Stále tytéž vzpomínky. Už se ani nesnažím usnout.“

    „Hmm, tady by vám prášky na spaní moc nepomohly. Bojíte se usnout?“

    „Bojím? Asi ano,“ připustil jsem neochotně.

    „Řekněte mi… o čem jsou?“

    „Ty můry? O kámoších - o těch mrtvých. Nic hezkého. Nemyslím, že byste to chtěla slyšet…“

    „Jsem tu od toho, abych s vámi mluvila, tak to jen zkuste.“

    „Jak chcete, ale pamatujte, že jsem vás varoval.“

***

    …Letěli jsme v šestičlenné formaci na obvyklý průzkum asteroidního pásu mezi planetami Barren I a Barren II. Jak možná víte, to jsou dvě následující planety naší soustavy a v tom pásu se někdy schovávaj emzácký průzkumníci. Nicméně. Rozdělili jsme formaci na tři dvojice, abychom to stihli dříve a nebo mohli případně nahánět emzáky. Moje dvojka se jmenovala Jim Baker. Nějaký ten pátek už jsme byli parťáci.

    Vnikli jsme mezi tu hromadu kamení. Když musíte sledovat LIDAR a ještě k tomu dávat pozor na CDS, což je kolizní detekční systém - ten vás varuje při hrozící srážce a vypočítává a ukazuje nejlepší možnou dráhu pro průchod nebezpečnými oblastmi, tak vám nezbývá čas koukat se okolo, a LIDAR nerozezná další objekty nalepené na těch šutrech, dokud se od nich neoddělí. A v tom byl náš průšvih.

    V tom se ozval výstražný tón a LIDAR signalizoval červený bod něco přes pět set metrů za námi a přibližoval se.

    „…Kurva! Emzák!“ zazněl mi ve sluchátkách Jim.

    „Toč to doprava, pustí se za tebou a já se nalepim za něj!“ zařval jsem na něj a přitáhl. CDS varovně zakvičel, když jsem obkroužil asteroid příliš těsným loopingem, abych se zbrzdil a tak dostal za emzáka. Ten mě předlétl a jak jsem očekával, pustil se za Jimem. V tom mi CDS zasignalizoval úlomek v cestě, tak tak jsem strhl řízení doleva a vyhnul se mu. Tím jsem se zpozdil a Jim měl toho zmetka v zádech.

    „…Petere kurvaa!“ řval mi do sluchátek, když na něj emzák spustil palbu.

    „Udržuj směr, sundám ho.“

    Srovnal jsem si ho v zaměřovači a předsadil. Dávka z mého kanonu Hellfire jej pokropila po celé délce. Ještě asi dvě vteřiny pokračoval v letu, než vybuchl.

    „A máme ho, šmejda! Byla to sranda, ne?“

    „…Dostal jsem to Petere! Vysadil mi motor!“ zaječel Jim.

    S jedním motorem nefunkčním se dostal do otočky, ale měl příliš vysokou rychlost kvůli setrvačnosti. Druhý motor ho nestihne otočit včas, a směrové trysky jej mohly pouze zbrzdit.

    „Vystřel se Jime! Kurva, vystřel se!“ řval jsem na něj.

    „…Nejde to! Doprdele! Petereaaaa… !

    Jeho řev zanikl v explozi, jak narazil do asteroidu. Nemohl jsem nic dělat…

***

    „A vy si to dáváte za vinu?“ zeptala se mě Elizabeth.

    „Vlastně ano. Kdybych šel jako návnada já, možná bych to nedostal.“

    „Možná. Nebo byste zemřeli oba.“

    „Ten kousek šutru, co se mi připlet do cesty, mě zpozdil o pár setin vteřiny, a emzákovi to přesto stačilo, aby Jima dostal. Člověk v životě promarní tolik času, ale vždycky, když by ho potřeboval jenom maličkej kousíček navíc, se mu ho zrovna nedostává. Ksakru, kdyby se aspoň hned vypařil do vesmíru, ale ten jeho řev, když pochopil, že se nestihne otočit… možná, že jemu by se tam bejvalo nic nepřipletlo. Je tolik možností, co se dalo udělat líp. Ale vy tuhle možnost nikdy nedostanete.“

    „A tohle vás trápí? Jako stíhací pilot čelíte situacím, kdy se musíte rozhodovat ve zlomku vteřiny, a pokud se nerozhodnete, je to stejné, jako byste se rozhodli špatně. Alespoň tak mi to říkal jeden z vašich kolegů včera. Nemůžete teď vědět, jak by to tehdy dopadlo. Řekl jste, že už to nemůžete změnit.“

    „Víte, každej vám říká: Nepřemejšlej o tom, nic s tim nenaděláš, ale nakonec, když máte čas, vždycky to přijde.“

    „Nevím jestli vám to pomůže, ale zkuste se na to podívat z jiného úhlu. Zkuste se na něj dívat ne jako na někoho, kdo zemřel kvůli vám, ale spíše jako na někoho, kdo vám možná zachránil život…“

***

    Začal jsem s dalším líčením

    …Emzáci se dostali až do atmosféry a bombardovali Balranald city. Velení na ně poslalo naší peruť. Když už jsme je viděli kus před sebou, velitel nám dal rozkaz: „…Rozbít formaci! Rozdělte si cíle - rudí bombardéry, modří stíhače a udržte je dál od rudých. Samuels konec.“

    Emzácké stíhačky se odpoutaly od bombardérů a vyrazili proti nám. Prolétl jsem za husté palby mezi nimi a spolu se zbytkem rudých se pověsil za bombardéry. 

    …Mluvil jsem už o sebevražedném odhodlání emzáků? Asi ne. Jsou ochotní udělat cokoli, jen aby splnili úkol, což byla v tomto případě ochrana bombardérů. Vykašlat se na pronásledovatele a třeba vás i taranovat, jen aby to splnili.

    Takže jsem se zavěsil za bombardér a vypálil střelu. Zasáhla jeho pohon a poslala v ohnivé kouli k zemi.

    „ …Petere! Máš za sebou emzáka!“ ozval se mi James Durand z modrého týmu. „Drž se, sundám ho.“

    Ohlédl jsem se. byl vážně za mnou. Trhl jsem řízením do sudového výkrutu. Nekopíroval můj manévr, ale místo toho trochu přiškrtil motor. Byl to Moskyt, lehčí stíhač s bezvadnou manévrovatelností, takže mě nepředlétl, ale mířil přímo na mě, když jsem dokončil manévr. Byl pár metrů za mnou, ale Durand zase za ním.

    „ …Sejmu ho!“

    „Ser na to!“

    Tlaková vlna hodila mou stíhačkou dopředu, jak emzák za mnou explodoval. Ale Durand to schytal naplno. Hned se mi rozsvítila výstražná kontrolka úniku paliva. Naši to už měli v kapse, tak jsem zažádal o povolení k přistání. Dostal jsem jej a obrátil se k základně. Durand sedl okamžik přede mnou. Sotva jsem dosedl, hned jsem vyskočil a vyrazil rovnou k němu. Stál před svou rozsekanou a opálenou stíhačkou. Vlastně jsem se divil, že se vůbec drží na nohou.

    „V pohodě Jamesi?“

    Podíval se na mě tak… zmateně a řekl: „Jo. Asi jo.“ S tím se zhroutil naznak a jeho mozek se rozlil na dráhu. Doteď nechápu, jak mohl přežít tak dlouho.

***

    Opět jsem se nevyhnul jejímu komentáři: „Zase si vyčítáte, že zemřel kvůli vám? Nemůžete po sobě chtít, abyste byl dokonalý…“

    „No, kdyby čekal ještě pár vteřin, tak by po dráze tekl můj mozek místo jeho. Když vám před očima takhle zařve kámoš a vy si uvědomíte, že jste zase mohla být na jeho místě… ale nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř… “

***

    …Henry O’Brian byl spolu se Sydney Sandersovou asi nejlepším pilotem, jakého jsem kdy poznal. Ale něco nedokážou předpovídat ani ti nejlepší. O’Brian pronásledoval nějakého emzáka a přitom letěl podél Chimery, což je kódové označení pro emzácký ekvivalent lehkého křižníku, když loď znenadání vybuchla. V tu chvíli jsem ho pohřbil, ale on to stejně nějak zvládnul. Šokovalo mě to tak, že jsem na vteřinu úplně vypad z rytmu. Do reality mě okamžitě vrátil emzák, co se za mě pověsil a kropil z boku.

    „Kurva!“ řval jsem přes výstražné kvičení červené kontrolky a instinktivně strhl řízení doleva, což mě jediné zachránilo. Emzák se odpoutal. Beztak mi stačil něco ustřelit a kontrolky hlásily únik paliva i vzduchu. Zažádal jsem velitele letky o povolení k návratu a ten mi ho udělil.

    O’Brianův letoun tam už ležel na přistávací ploše, povrch černý od výbuchu, a samotného pilota odnášeli na nosítkách. Hodil jsem přilbu a rukavice do kokpitu a rozběhl se k nim. Když jsem ho uviděl, zděsil jsem se. Vypadal fakt příšerně. Tvář pořezanou a z poloviny těžce popálenou. Na rukách a nohách to nebylo o moc lepší. Nohy to odnesly asi nejvíc. Měl je spálené na maso. „Bude to v pořádku, že jo?!“ staral jsem se.

    „Nevíme. Ustupte z cesty.“ Vezli jej rovnou na sál. Běžel jsem podél nich.

    „Jak vypadám?“ ptal se mě slabým hlasem.

    „Co nevidět si zase sedneš do kokpitu,“ vyhnul jsem se odpovědi.

    „Kecáš.“

    „Ne, vážně. Budeš v pohodě.“

    „Dál už nemůžete,“ mával na mě zdravotník.

    Posadil jsem se na židli vedle dveří a čekal. Po pár hodinách se otevřely dveře, ven vyšel doktor a otřel si z čela pot. Postavil jsem se a hned se ho zeptal: „Jak je na tom doktore? Bude žít? A zalítá si ještě?“

    Unaveně na mě pohlédl a odpověděl mi: „Přežije to. Ale už si nezalítá. Ne dřív, než navážeme spojení se Zemí. Přišel o obě nohy a levou ruku. Na jedno oko už nevidí.“

    „Doprdele,“ svezl jsem se na židli. „To ho můžete rovnou oddělat. Jestli to zjistí, tak ho to zabije.“

    „Až na tom bude lépe, zastavte se, a promluvte si s ním.“

    Za týden jsem za ním zaskočil.

    Na okamžik jsem se zastavil ve dveřích nemocničního pokoje, abych to rozdýchal. Zamával mi zdravou pravačkou na pozdrav.

    „Jak se daří?“ posadil jsem se na židli vedle postele.

    „Nic moc. Nemám cit v nohách a levačce. A navíc nevidim na levý oko, ale snad se to zlepší…“

    „Jasně. Asi si tu chvíli poležíš, ale aspoň si odpočineš,“ pokusil jsem se zasmát. „Samuels nás teď drží v trvalý pohotovosti. Dalo to práci ho ukecat, abych se tu moh stavět.“

    Štěstí, že se nevidí… pomyslel jsem si.

    Něco mi říkal, ale nebylo ho slyšet. Udělal gesto, abych přistoupil blíž. Zvedl jsem se ze židle a sklonil se těsně nad ním.

    „Sory Petere,“ zašeptal a s tím mi vytáhl z pouzdra pistoli a střelil se s ní do spánku. Krev mi postříkala tvář, jeho ruka bezvládně klesla přes okraj postele a pistole dopadla na podlahu. Nestihl jsem zareagovat. Hned přiběhl personál a ptal se mě, zda jsem v pořádku. Neodpovídal jsem. Byl jsem v šoku. Věděl, jak na tom je. Měl jsem tušit, že mi to nezbaští.

***

    Skončil jsem, na chvilku se odmlčel a nakonec se zeptal: „Myslíte, že se to zlepší?“

    „Cítíte se lépe?“ zeptala se.

    „Právě teď asi ano,“ připustil jsem. „Neodpověděla jste mi na otázku.“

    „Snad,“ zamyslela se. „Postupem času. Mohu doporučit majoru Samuelsovi, aby vás na čas uvolnil ze služby, ale záleží pouze na něm, zda to přijme. Sám víte nejlépe, jaká je situace.“

    „Major mě k vám poslal, protože očekává, že se dám do kupy.“

    „Jak říkám: Kdyby byly věci jinak, postavila bych vás mimo službu. Mohu vám nanejvýš doporučit další návštěvu. Až budete mít příště čas, zkuste se stavět a řekněte mi, zda se to zlepšilo, ano?“

    „Určitě se zastavím. Jistě teď máte spoustu práce, takže vás už nechám,“ zvedl jsem se k odchodu.

    „Takže se mějte a díky,“ ještě jsem se otočil ve dveřích a pak zamířil ven na chodbu.