Mrtvej elf, dobrej elf

    Zaclonil jsem si oči a shlédl dolů do pánve, jež se rozprostírala do dáli, až kamsi k Popelavým horám. Sluncem sežehlá tráva tiše šelestila v mírném vánku. Elfové vyšli z lesů a mým svatým posláním Císařova rytíře je zamlátit ty špičouché změkčilce pěkně zpátky do křoví, odkud vylezli. V plné plátové zbroji a těžké přilbici, s válečnou sekerou a mohutným štítem v rukách jsem si nedokázal představit, že by mě mohlo cokoli ohrozit.

    Vedle mě stanul můj spolubojovník. Orkský žoldák Ghurrak. Příšera s tmavě zelenou kůží, na ostře řezané tváři rudé oči a tlamu plnou tesáků. Svaly na něm jen hrály a ruce měl jak řezník. Přilbu neměl a mohutná zbroj z černého železa mu zakrývala jen tělo, zato však byla hustě posázena bodci.

    „Elfi tu chcípnou,“ pronesl rezolutně. „Ghurrak je porube.“

    O tom jsem příliš nepochyboval. Obouruční sekera na jeho zádech by přepůlila jezdce i s koněm a se svou silou by ani nepotřeboval beranidlo, kdyby se rozhodl dobýt hrad.

    Než jsem u nedalekého kamene odříkal svou modlitbu, už byli tady. Ghurrak se chopil sekery a s řevem jim vyrazil vstříc.

    „Počkej na mě… !“ zavolal jsem za ním, ale ork mě neslyšel. Krvežíznivé šílenství mu zastřelo mysl. Zmizel mi za hranou náspu a pak už bylo slyšet jen jeho     „Waaarghhh!!!“

    Než jsem ho doběhl, už stál v největší řeži a rozdával rány kolem sebe. Ten pohled, když se na ně s šíleným řevem vyřítil tenhle hrdlořez, jsem jim vážně nezáviděl. Rozrazil jsem orkovo obklíčení štítem, jednoho elfa přitom zasáhl do krku, a stanul mu po boku.

    „Kryj se siláku!“ přeřval jsem tříštění oceli.

    „Ghurrak se nekryje – Ghurrak masakruje!“ zahřímal ork.

    Nezbývalo, než se o to postarat sám. Trochu mě žralo, že co do výšky jsem mu stačil po ramena. Ork se rozmáchl a zakroužil sekerou kolem sebe, tak tak, že jsem se stihl skrčit a vzápětí narovnat abych nás ochránil před elfími šípy.

    „Co si k sakru myslíš, že děláš?!“ zařval jsem podrážděně. „Bohové! Proč mám u sebe zrovna takový hovado?!“

    Odpovědi jsem se nedočkal. Útočící elf přeťal tok myšlenek. Třískl jsem ho štítem a zakousl sekeru do jeho boku. Další mě nenechali, abych se na ně podle rytířských zásad připravil. Sekeru jsem tedy nechal tam, kde byla, útočníkovi nastavil štít a obrněnou pěstí udeřil na čelist, která odporně křupla a já nárazem štítu dokončil svou práci. Příšerně jsem ze zašklebil, abych skryl svůj úsměv, avšak nešlo popřít, že se mi osobní přístup k práci zamlouval. Nicméně bylo třeba se opět vyzbrojit. Z mrtvoly vyrvaná sekera zasáhla tupým bijákem dalšího elfa do zubů. Upustil meč a bezděčně cukl rukou k ústům. Než se stihl vzpamatovat, jeho hlava už letěla kamsi dozadu.

    Ghurrak, stále divoce řvoucí, byl zjevně ve svém živlu. Na tváři radostnou parodii úsměvu a mohutnými rozmachy lámal zbraně, štíty i těla jako párátka. Elfové se k němu nedostávali ani na dosah meče, neboť sekera měla dlouhou násadu a Ghurrak obrovskou sílu, tudíž byly prodlevy mezi rozmachy sotva patrné. Jeho zběsilé řádění připomínalo jatka a krev i končetiny odletovaly od sekery jako třísky při kácení stromu.

    „Waaarghhh!!!“

    Rozmáchl se, jednoho elfa po délce přepůlil, protočil sekeru, zakroužil v bocích a pokácel zděšenou trojici bojovníků, jako by to byly soušky v lese. Jednomu se nakonec podařilo vyhnout vražednému nástroji, orka to však nijak nevyvedlo z míry. Chytil ho za hrdlo, jako by to byl obtížný hmyz, a ječícího jej zahodil kamsi do houfu nepřátel.

    Ten den si na nás legendární elfí střelci nepřišli a ani jejich umění boje se dvěma meči neslavilo přílišného úspěchu. Stáhli ocas mezi nohy a s hanbou prchali zpět do bezpečí svých lesů. Nadlidským úsilím se mi podařilo zadržet a přesvědčit krví opojeného Ghurraka, aby je tam nepronásledoval.

    „Ušlo to člověče,“ konstatoval nakonec. „Na člověka to bylo dobrý, ale skutečný válečník z tebe stejně nikdy nebude. Přesto to byl hodně dobrý boj - porubali sme jich hodně moc.“

    Tím mě opravdu namíchl, ale neměl jsem už sílu se s ním hádat, takže jsem jen přikyvoval, sesunul se na ohlazený balvan, upustil přilbu na zem a otíral z čela pot.

    „Jo, to asi jo.“