Lov hlav

    První šíp přilétl krátce po jejich vstupu do lesa. Nebyl míněný jako varování. Orkský válečník nestačil vydat ani hlásku, když se na místě sesunul s opeřeným dříkem v oku. Ostatní zaujali obranný postoj a planoucíma očima pátrali po okolí, odkud to přišlo. Pouze Orok, šaman v kančí kůži, jíž nosil jako plášť i kápi, zahlédl nejasný obrys, mizející mezi keři.

    Zjizvený Durgash, válečný vůdce ve zbroji z černého železa na něj stočil svůj zamračený pohled. Věděl, že něco zahlédl.

    „Špičatý ucho,“ zamručel na jeho nevyslovenou otázku a potřásl svou holí, až bezpočet přivázaných kůstek zachřestil. Válečník se odvrátil se zavrčením. Neměl rád ten pronikavý pohled zpod kančí kůže. Šaman se mu zdál až příliš mazaný a zákeřný, ale byly to právě jeho vědomosti a úsudek, co dosud drželo sekeru válečného vůdce zpátky. To a plíživá hrůza, která kráčela v jeho šlépějích a nutila i nejodvážnější bojovníky klopit oči a odvracet zrak, kdykoli se podíval jejich směrem, či pouze procházel kolem. Válečný vůdce byl jedním z mála, kteří dokázali jeho pohled snést, vždy jej však přepadala nesmírná touha zakroutit šamanovi krkem.

    „Držte se v bandě!“ zařval vůdce na svůj oddíl. „Nebo chcete skončit jako žrádlo pro špičatý ucha?!“ načež začenichal, až mu jizva na tváři ohavně vystoupila, a nespokojeně zavrčel. Jeho lebka byla až na malý ostrůvek vysoko stažených černých vlasů na temeni zcela holá a potetovaná množstvím válečnických vzorů, přerušených pouze plátkem železa, překrývajícím staré zranění ze souboje, který jej vynesl na jeho nynější místo válečného vůdce.

    Postup orků byl teď o něco obezřetnější, pokud se to o nich vůbec kdy dalo říct. Tichá smrt bez možnosti rychlé odplaty nepředstavovala nic, o co by právě stáli. Nedotčený les jim to však nijak neusnadňoval. Orkové se prodírali podrostem po zvířecích stezkách a nemilosrdně odsekávali větve, jež jim překážely v cestě.

    Zanedlouho se les prosvětlil a válečníci vstoupili na paseku. Proti nim se nicméně rýsovala další stěna husté zeleně.

    Válečnému vůdci stačila v mysli vyklíčit myšlenka o dobrém místě na přepad, když z druhé strany zasvištěl bezmála tucet šípů. Několik orků bez hlesu padlo. Neviditelní střelci nechtěli nic ponechat náhodě, tudíž na válečného vůdce i šamana mířilo hned několik šípů. Durgash zvedl předloktí, opatřené železným nátepníkem, aby si kryl hlavu. Trupem ani nohama se nezabýval, neboť svou černou zbroj považoval za dostatečně silnou, než aby ji elfské šípy prorazily.

    Zamával sekerou v jejich směru a mocně zařval. Jeho válečníci za zběsilého ryku vyběhli vpřed. Taktéž skrčení, zakrslí čmuchalové se svými křivými luky opětovali střelbu.

    Šaman bral útok pouze jako drobnou nepříjemnost. Přestože byli elfové vyhlášenými střelci, všechny šípy mířící jeho směrem, jako by jej zázračně minuly. Oční důlky vlčí lebky na konci jeho hole zaplály modrým světlem a vzduch se kolem ní zavlnil. Stejným světlem zářily i jeho vlastní oči, zpod kápě z kančí kůže, zatímco mu kolem drápů tančily výboje syrové energie. Sám šaman se při tom chechtal, jako by právě zešílel. Do širokého okolí se rozlehla ohlušující rána, když z jeho ruky vyšlehl blesk. Elfský útok vzápětí ustal. Útočníci se rozprchli po okolí a nemělo smysl je jakkoli nahánět, pokud orkové nechtěli přijít o další bojovníky.

    „Nakonec se nám budou muset postavit,“ zavrčel válečný vůdce a sevřel ruku v pěst.

    V podrostu zůstalo ležet jedno seškvařené tělo. I přes zásah blesku však bylo patrné, že se jedná o elfa. Šaman přišel blíž a za neutuchajícího pochechtávání s pomocí své obřadní obsidiánové sekery usekl spálenou hlavu a přidržel ji za zbytek vlasů kousek před obličejem. Očividně spokojený se svou trofejí se konečně utišil, zastrčil sekeru za opasek a zarazil do lebky jeden z železných háků, jež mu visely na řetězech u pasu. Teprve poté naznačil svou holí směr dalšího postupu.

    Když dorazilo zbylých šest elfů k mechem obrostlému menhiru, Aelethil s Elluinem už tam čekali. Většině lidí připadali všichni elfové stejní, ale ani oni by nejspíš neuvěřili, že jsou právě tito dva bratry.

    Jasnooký Elluin měl vlasy i pokožku tak světlou, že se zdál téměř jako albín. Černo-zelený krycí nátěr na tváři a maskovací kápě pro něj představovaly v zásadě nutnost. Zrovna teď nedbale ležel u paty menhiru a bezmyšlenkovitě přejížděl prsty po spirálovitých rytinách na jeho povrchu. Přestože byli v lese orkové, měl své zbraně odložené na kamenech vedle sebe. Pravdou nicméně zůstávalo, že by jej nikdo neměl šanci zastihnout nepřipraveného.

    Aelethil měl naproti tomu hnědé vlasy a na elfy vcelku nezvykle tmavé oči. Narozdíl od svého bratra zůstával téměř vždy vážný a svědomitý. Elluinovu sebedůvěru, pramenící z jeho schopností a zkušeností, doháněl důsledností a odhodláním. Nebylo pochyb, že oba bratři o příchodu zbytku skupiny věděli dříve, než se objevila. Elluinovi to napověděl jeho instinkt, Aelethil zkrátka proto, že držel hlídku.

    Druhá dvojice právě příchozích sourozenců představovala zcela odlišný případ. Vaeri a Naessa vypadaly téměř jako dvojčata. Obě sestry měly modré oči a dlouhé světlé vlasy, které si Naessa splétala do jednoho silného copu, zatímco její sestra vzadu spínala stuhou a volný nechávala pouze tenký pramínek z každé strany. Obě se přísně držely disciplíny a na Elluinův uvolněný přístup nahlížely na rozdíl od jeho bratra s neskrývanou nevolí, přesto jej respektovaly pro jeho iniciativu.

    Zbylé dvě elfky, zvláště tmavovlasá Avaeh, nemluvily často, a svůj pohled na záležitosti, týkající se Elluina, si nechávaly pro sebe. Obě měly zelené oči, lišily se však barvou vlasů. Alasse svou působivou hřívu světle kaštanové barvy spínala ozdobnou čelenkou, zatímco Avaeh nosila prostý ohon. Její střelecké umění bylo i mezi elfy vcelku ojedinělé. Říkalo se, že pochází z lidu Bánší, žijícího na divokém severním okraji velkého hvozdu Ezethu. Zbytek elfů je vesměs považoval za primitivní a barbarské. Nikdo by si však neodvážil zpochybňovat její chladnokrevnost a ostrou mysl, připomínající divokou šelmu.

    Její spolubojovnice byla nepatrně sdílnější, například se vědělo, že byla dcerou šlechtice, nicméně o život u dvora nejevila zájem, a také nechtěla mít stále za zády rodinu, tudíž opustila pohodlí paláce a přidala se k hraničářům. Všem bylo záhy jasné, že právě zde nalezla to, co hledala. Její řeč se zpravidla omezovala na různé poznámky a komentáře.

    Elluin téměř znuděně přehlédl šestici příchozích. „Takže Galduin,“ konstatoval nakonec.

    „Bude pomstěn,“ potvrdil černovlasý elf s bledou pokožkou a světle modrýma očima. Jeho tvář byla věčně zachmuřená a ve svém srdci nosil chladné odhodlání. Zvenku působil poněkud odtažitým dojmem, přesto však, došlo-li na boj, nebylo snadné najít mnoho oddanějších spolubojovníků.

    „Jak říkáš, Klaerne,“ přikývl druhý z bratrů. „O jejich cíli již není pochyb. Zastavíme je dříve, než dosáhnou Srdce Ezethu.“

    „Šaman je vnímavý a chrání jej velká moc,“ poznamenal Elluin. „Šípy proti němu nic nezmůžou. Jeden z nás se s ním bude muset utkat zblízka, zatímco zbytek odláká orky.“

    „Bude mi potěšením,“ pronesl s neskrývaným úsměvem čtvrtý z elfů, Ilbryn, jehož by mohl leckdo považovat za Elluinova bratra, namísto Aelethila, a to jak vzhledem, tak chováním. Taktéž byl zřejmě nejlepším šermířem skupiny.

    „Je tvůj,“ přisvědčil Elluin a vyskočil na nohy. „Ostatně pojďme. Je třeba nachystat další léčku.“

    Světlovlasý elf dobře věděl, že se přímému střetu s přesilou orků nakonec nevyhnou. Čím později k němu však dojde, tím více budou mít příležitostí k tomu, pustit jim po cestě žilou a čím častěji poteče orkská krev, tím větší šance budou na konci mít.

    Potíž však představoval šaman. Pouze on znal cíl jejich cesty, pouze on byl důvodem, proč orkové vstoupili do Ezethu. Kdyby jej elfové dokázali zabít, zelené kůže by zůstaly na neznámém a nepřátelském území.

    Přestože šamanovy smysly nebyly o nic lepší, než tomu bylo u zbytku orků, síly, s nimiž byl ve spojení, mu umožňovaly vycítit rozličné tvory mnohdy dříve, než je mohl vůbec spatřit. Tutéž moc však mohl povolat i na svou ochranu. Mnoho protivníků tak bylo zaskočeno pohledem na orkské šamany, kteří přežili jinak smrtelná zranění, a málokterý z nich stačil své chyby litovat. Zdaleka nejjistějším způsobem tak zůstávalo probodnutí šamanova srdce, či useknutí hlavy, nicméně druhou možnost málokdo doporučoval, neboť zde byla velká šance, že dojde ke zničujícímu výboji nahromaděné energie.

    Místo, kam měli orkové namířeno, nestálo navzdory svému jménu uprostřed lesa, dokonce ani nebylo jediné. Každé Srdce však bylo zdrojem surové a nespoutané magie a všechny byly navzájem propojené neviditelnými proudy energie. Následky pro celý Ezethský hvozd mohly být nedozírné. I kdyby měli orkové v plánu pouze využít jeho moc, šamanismus zelených kůží byl velice hrubým a násilným zacházením s magickými proudy a jakýkoli zásah by znamenal něco velice podobného, jako otrávení studny. Jed by se skrz silové proudy rozšířil do dalších srdcí, a les, prostoupený magií, by upadl do chaosu a šílenství. Šaman musel být buďto nečekaně chytrý, nebo naprostý ignorant. Ať byly jeho záměry jakékoli, náhoda chtěla tomu, že mu v tom právě teď mohlo zabránit pouze devět válečníků. Bez padlého Galduina již pouze osm.

    „Ha!“ zařval válečný vůdce při pohledu na průrvu, protínající skalní stěnu. „Špičatý ucha si myslej, že nás překvapěj! Jdeme si pro vaše hlavy!“ zahulákal směrem ke skalám a třískl listem své sekery o hrudní plát, načež se obrátil ke zbytku orků a zařval: „Držte svý štíty nad hlavou, dutý palice!“ s čímž vyrazil kupředu.

    Šaman jej následoval za nesouvislého mumlání. Žádný z orkských šamanů nebyl zcela příčetný, což si uvědomovali i sami orkové, proto se jim také zpravidla vyhýbali. Nicméně dokud jejich užitečnost předčila způsobené potíže, neodvážil by se na ně zbytek kmene vztáhnout ruku. Šaman byl navíc ve spolku s duchy, a nikdo se nechtěl stát případným cílem jejich hněvu.

    Orkové nebyli proslulí velkou trpělivostí, jak Elluin věděl. Tušil, že nebudou ztrácet čas s případným hledáním jiné cesty. Kdyby však ani to nezabralo, elfovi bylo vcelku jasné, že si  nenechají ujít příležitost, aby zvedli hozenou rukavici.

    Nemělo smysl vyčkávat, dokud nebudou všichni orkové v průrvě. Elluin se beze slova vyklonil přes okraj skály a pustil tětivu. Měl vpravdě obavy z orkského šamana, a jeho střelba tak postrádala dokonalou přesnost na úkor pohyblivosti.

    Zato Avaeh byla ztělesněná smrt. Přes změnu taktiky padali jejími šípy zasažení orkové na první zásah. Zatímco oba bratři přebíhali na nové střelecké postavení, Elluin zamával na dosud vyčkávající dvojici Ilbryna s Klaernem jedno z ručních znamení. Orkové byli dole pod nimi.

    Oba elfové vytáhli zpod masivní klády z každé strany kámen, jímž byla zajištěna proti pohybu, a kmen padlého stromu se začal valit z krátkého svahu nad průrvou. V okamžiku, kdy zmizel pod její hranou, se ozval mnohohlasý řev, následovaný tupým zaduněním. Způsobenou zkázu však nikdo z elfů nespatřil, neboť se právě přesouvali do nového postavení. Pouze Ilbryn, pro něhož byl lov orků mnohem více, než pouhá povinnost, si tiše povzdechl: „Ti jsou na kaši. Až podřízneme posledního, budu muset projít celý les, abych posbíral nějaké nepoškozené kůže a další suroviny.“

    Klaern si pouze odfrkl. Pro něj to končilo lebkami na stromech. Ork byl pouze narušitel. Jeho mrtvolu vstřebal les.

    Konec průrvy stoupal na úroveň okolního terénu. Právě tam orkové nevyhnutelně zpomalí. Naessa a Vaeri zrovna dopadly za ztrouchnivělý kmen, když se čelo orkské bandy začalo sápat vzhůru. Elfové je očekávali v půlkruhu, jak bylo jejich zvykem. Zatímco první zelenokožci stanuli nad průrvou a vztekle se poohlíželi po svých trýznitelích s touhou vyrovnat účet, sourozenecké dvojice, každá z jedné strany, pustily své tětivy.

    Kdo by však očekával, že orkové strnuli překvapením, ten by se šeredně zmýlil. Krev se jim vařila v žilách a žádná příležitost k jejímu ochlazení se až dosud nenaskytla. Přesně jak Elluin očekával, překvapivý úder sourozenců na sebe přitáhl pozornost orků, čehož využila zbylá čtveřice elfů ke střelbě do odkrytých boků.

    Orkové jim však již nevěnovali pozornost, když jich bezmála polovina vyběhla za příšerného řevu vstříc Elluinovi a jeho bratrovi, zatímco zbytek se vyřítil proti oběma sestrám.

    Přepad byl u konce. Bylo nutno se opět stáhnout. Elluin s Aelethilem své pronásledovatele záhy setřásli, Naessa a Vaeri to tak snadné neměly. Nezáleželo na tom. Zatímco je stíhala šestice orků, z boku na jejich pronásledovatele vpadli Ilbryn, Klaern, Alasse a Avaeh. Světlovlasý Ilbryn v mžiku sťal dva orky, Klaern hodil dalšímu do zad své krátké kopí a pro jistotu ještě prořízl hrdlo loveckým nožem. Alasse orkům nadběhla, což neuniklo pozornosti jednoho z nich. Obrátil se jejím směrem, elfská čepel se mihla vzduchem a uťala orkovu paži v lokti, než stačil cokoli provést. Ani se nezastavila a z půlotočky zelenokožce dekapitovala.

    Mezitím se na ni v plné rychlosti řítil další ork, jeho váha hrozila dívku smést, když mu na záda skočila Avaeh a prořízla jeho hrdlo tesákem.

    Poslední ork se stále hnal za dvojicí sester, slepý ke zkáze ostatních, kteří běželi za ním, když se Naessa obrátila, smekla stranou a ťala. Zaskočený ork se pokusil zastavit, přičemž se po ní nemotorně ohnal. Z rozťatého břicha mu crčela krev. Naessa se ještě jednou obrátila, vrazila mu meč do zad a zakroutila čepelí, načež se zelenokožec konečně svalil na zem.

    A bez plýtvání šípy,“ prohlásila Alasse s lehkým úsměvem. Avaeh neřekla ani slovo. Pouze slízla krev z čepele svého nože, jakoby se jednalo o nejsladší med, a po její jinak kamenné tváři se rozlil nepatrný úsměv.

    Ilbryn mezitím obhlížel mrtvoly. Poklekl u její první oběti a znalecky pokýval hlavou, načež vzhlédl k Avaeh: „Necháš mi ho?“

    Dívka pokrčila rameny na znamení, že jí to je jedno.

    „Děkuji,“ přikývl elf a opět se zadíval na mrtvolu se slovy: „Z tebe bude skvělý toulec. Kvalitní kůže. A nemusí se barvit,“ mumlal si pro sebe vzrušeně.

    „Aelethil a Elluin už na nás čekají,“ poznamenala Vaeri s náznakem netrpělivosti, a spolu se sestrou se již obrátila k odchodu. Ilbryn věnoval zmasakrovaným orkům poslední lítostivý pohled, načež se připojil ke zbytku oddílu. „Mrtvoly nikam neutečou,“ pokrčil ještě rameny. „Po boji bude času dost.“

    „Máme čas nanejvýš na dva přepady,“ konstatoval Aelethil, když se skupina opět shromáždila. „Zelených kůží je stále příliš mnoho. Nebude to stačit, pokud máme zabránit zkažení Ezethu.“

    „Pak musíme zvolit jiný přístup,“ uzavřel rozhovor Elluin a obrátil se na právě příchozí. „Kolik jich bylo?“ otázal se jakmile spatřil krvavé šmouhy na tváři Avaeh. Elfka stále provozovala dávný lovecký zvyk, malovat se krví své kořisti.

    „Šest,“ odvětila Naessa stroze.

    Elluin přikývl a chopil se slova, než mohla elfka pokračovat. „Příště jich musí být více. Zelené kůže jsou vzteky bez sebe. Půjdou po nás, uvěří-li tomu, že nás mohou dostihnout. Musíme je pouze odlákat od šamana. Snad se dokonce naskytne příležitost pro Ilbryna.“

    Durgash věděl, že už nemohou být daleko. Šamanovo nepříčetné brblání nabíralo na síle, čím blíže byli k záhadnému zdroji moci. Elfové jeho řady notně pročistili, nicméně skutečnost, že se mu dosud nepostavili v otevřeném boji musela znamenat pouze to, že postrádají počty byť na krátký střet.

    Jeho orkové byli stále zuřivější, nicméně čas, kdy s těmi špičouchými zbabělci konečně srovná účet, se neúprosně blížil, a Durgash měl v úmyslu si jej náležitě vychutnat. Kratičký závan pochyb se mu na okamžik usadil v mozku, jak mu mysl napověděla, že by jeho nepřítel zvolil docela stejný přístup, i kdyby jich bylo tolik, jako jeho vlastních, nicméně válečný vůdce, hrdý na svůj důvtip, jímž převyšoval většinu svých soukmenovců, brzy došel k závěru, že by ho ani nenechali vstoupit do lesa, potažmo vrhli všechny síly do útoku u průrvy.

    Uklidněný svým sebeujištěním, odkopl jednoho z čmuchalů, který udělal tu chybu, že se ocitl v jeho dosahu, se slovy: „Řek' jsem ti, abys hlídal kolem!“ načež si znechuceně odplivl.

    Drobná zelená obludka se za tichého klení odplížila pryč a roztěkanýma očima kmitala po okolním porostu, zda nezahlédne některého z těch zrádných elfů.

    Čmuchalové byli slabou a zdegenerovanou větví zelených kůží. V orkské společnosti, kde hrála roli v první řadě síla, tvořili též opovrhovanou a šikanovanou vrstvu, jíž využívala většina náčelníků coby zvědy a živé štíty. Pro svou pověstnou zbabělost však nebyli jako zvědové příliš platní, a jejich hodnota spočívala především v tom, že právě jejich smrt na okraji skupiny obvykle varovala zbytek orků o přítomnosti nepřítele.

    Čmuchalové měli, tak jako zbytek zelených kůží, rádi zabíjení. Kvůli tělesné slabosti se však uchylovali k boji zdálky či zákeřným útokům ze zálohy, zatímco byl jejich nepřítel zaměstnán bojem.

    Šaman se náhle zastavil a udeřil špičkou své hole o zem. „Jsou tu. Orok je cítí,“ zavrčel, zatímco očima pátravě přejížděl okolní porost.

    Aelethil ve svém úkrytu kývl a pět elfů pustilo své tětivy. Šípy prolétly mezi kmínky mladých stromků a zabodly se do masa, mezi nimi i jeden do nechráněné části paže válečného vůdce. Durgash zlomil dřík a mocně zařval se zdviženou sekerou ve zraněné ruce, namířenou ve směru útoku. Zbytek orků na nic nečekal a za ohlušujícího povyku vyběhl vpřed. Pětice elfů, pro jednou pohromadě, přerušila útok a dala se na útěk.

    „Pozdě!“ zaradoval se Durgash. „Teď už nám neutečou!“

    Přes orky se přelila neviditelná vlna radostné krvežíznivosti, uvádějící jejich krev do varu, a podpořila už tak silnou touhu po odplatě, jak šaman přiložil ruku k dílu. Orkové se řítili vpřed jako zelený příliv, nevěnovali pozornost překážkám, jež jim stály v cestě, a za nimi zůstávala rozrytá půda, vyvrácené stromky a rozmetané kusy ztrouchnivělého dřeva.

    Orok zůstal pozadu, spolu s tlupou čmuchalů, na jejichž vrozenou a pečlivě vypilovanou zbabělost nemělo kouzlo žádný vliv, a mumlal si pro sebe nesrozumitelné kletby. Přestože nebyl očividně při smyslech, bylo by bláhové si myslet, že si neuvědomoval své okolí, nebo že jeho magické ochrany jakkoli polevily. Trojici elfů nicméně objevil až když se k němu přibližovali s obnaženými zbraněmi. Elluin a Klaern třímali natažené luky, zatímco Ilbryn svíral dvojici lesklých čepelí.

    V okamžiku, kdy si uvědomili, že jim věnuje pozornost, pustili střelci své tětivy a dva čmuchalové vzápětí padli na zem. Elluin tasil meč a Klaern vytáhl krátké kopí. Všichni tři vzdali veškeré snahy o utajení a vyběhli plnou rychlostí šamanovým směrem. Čmuchalové se po prvních dvou mrtvých rozhodli neprodleně opustit místo boje, brzy se však vzchopili a začali elfy z dálky ostřelovat. Orok vztekle zavrčel a zpod kančí kápě zazářily dva modré body. Kolem jeho drápů se roztančily výboje energie. Elfové byli stále příliš daleko. V tu chvíli pochopili, že jeden z nich zemře. Možná všichni, jeden však určitě.

    Klaern se rozhodl v jediném okamžiku. Uhnul do strany a mrštil kopím po šamanovi. Nikdo netušil, jak by se byl Orok rozhodl. Klaernův hod na sebe přitáhl pozornost jak šamana, tak i jeho kouzlo. Po okolí se rozlehlo zahřmění, blesk prolétl Klaernovým kopím a zasáhl elfa do hrudi. Rozptýlený kouzlem, šaman tak tak odstínil vrženou zbraň, jež se mu sklouzla po zápěstí. Dvěma zbylým elfům to však stačilo. Zatímco šaman připravoval další blesk, jeho hůl přeťal přibíhající Elluin vedví.

    Stlačená a nahromaděná energie se však musela někudy vybít a vzduch kolem šamana vybuchl neviditelnou silou, jež odmrštila Elluina nazpátek a Ilbryna donutila zastavit.

    Orok se chopil své obsidiánové sekery a zaútočil. Jeho nespoutaná, syrová magie se bez hole neměla kam soustředit a dávala orkovi nepřirozenou sílu a hbitost. Řádil jako smyslů  zbavený a chechtal se při tom jako šílenec.

    Zbraně se srážely s ohlušujícím třeskem, až od nich odletovaly jiskry, a nelidská zuřivost šamanova útoku zatlačovala Ilbryna nazpět. Elf se však nemínil podřídit zelenokožci a dokázal si udržet chladnou mysl. Dokonce mezi údery křikl do šamanovy tváře: „Z tvé kůže bude skvělá zbroj!“ Nicméně začínal tušit, že pokud se něco brzy nezmění, jeho šance na porážku běsnícího orka jen sotva vzroste. Zatím ji viděl jen o málo vyšší, než malou.

    Ilbryn se pokusil zklidnit svou mysl a navodit stav dokonalého soustředění. V chaotickém, nicméně nadlidsky rychlém útoku, neviděl žádný vzorec, přesto si vyhlédl okamžik, kdy byla cesta k šamanově srdci volná, a jeho meč v pravé ruce vyrazil vpřed. Úder sekery jej odrazil s takovou silou, že elf zakolísal. Dost dlouho na to, aby mu šaman stačil rozpůlit lebku. Ilbryn byl rychlejší. Přestože nebyl v postoji, kdy by šamanovu ránu zadržel a jeho pravačka byla sražena k zemi, levá ruka se mihla vzduchem. Sekera nikdy nedopadla. V okamžiku, kdy šamanova hlava opustila krk, oba pohltil výbuch magické energie.

    Na pár úderů srdce bylo nepřirozené ticho, mezera po vyrvaném kousku reality, než se ozval ohlušující rachot. Na místě souboje zůstal pouze kus zčernalé země, avšak žádný oheň. Po několika okamžiciích dopadla na zem Orokova hlava, katapultovaná do výše magickým výbuchem.

    Durgash cítil, že ho část síly opustila. Bylo to jako droga, bez níž se na okamžik cítil slabý, než si opět uvědomil, že slabost je spoléhat se na čáry. S obnovenou zuřivostí vpadli na elfy. Teď, když se rozpustila rudá mlha před jeho očima, zjistil, že tito protivníci jistě nebudou všichni. Byla to past. Ale na tom nezáleželo. Tyhle hlavy byly jeho.

    Pětice kolem nich spřádala tanec smrti, ani jeden z elfů se nezastavoval, aby jej orkové neudolali pouhou přesilou. Válečný vůdce je měl konečně v hrsti, přesto unikali jeho sevření. Opět s nimi ztrácel trpělivost, jíž beztak neoplýval. Sevřel svou masivní sekeru a vyrazil směrem k bojující Vaeri.

    „Uhněte!“ zařval a odstrčil dva orky, jež mu stáli v cestě, a stanul elfce tváří v tvář.

    „Tvoje hlava,“ zavrčel a třískl sekerou o hrudní plát. „Patří Durgashovi!“

    „Pojď si pro ni,“ zasyčela v odpověď.

    Její meč byl příliš lehký, aby s ním mohla krýt Durgashovy brutální údery. Namísto toho rozvinula smrtící tanec a dorážela na obrovského orka za všech stran. Durgash se po ní oháněl svou zbraní s pozoruhodnou rychlostí, přestože by pouhá váha sekery dokázala elfku rozetnout vedví.

    Ork byl skoro tak rychlý jako jeho protivnice. Skoro však nestačilo, elfka se pokaždé vyhnula s vědomím, že by ji jediné zaváhání bezpochyby stálo život.

    Durgash utrpěl do nechráněných míst několik povrchových zranění, jimž sotva věnoval pozornost. Jeho zbroj kryla většinu zranitelných částí těla a masivní nátepník na levé ruce používal coby štít i zbraň.

    Síla jeho úderu proti Vaerině seku elfku odzbrojila. Durghash ji okamžitě chytil pod krkem a zvedl do výše.

    „Tvoje hlava,“ zamručel triumfálně.

    Přestože měla Naessa sama dost práce, pohled na sestru čelící jisté smrti ji nemohl nechat chladnou. Sesekala dva orky a řítila se vstříc válečnému vůdci.

    Durgash zatím udeřil její nešťastnou sestru čelem do obličeje a omámenou pustil ze svého sevření. Naessa to nemohla stihnout. Alasse se však blížila z druhé strany, čepel zářící jako stříbro.

    Vaeri sebou škubla, její tělo se napjalo a vzápětí ochablo. Okolní trávu zkropila sprška jasné krve a Durgash zvedl s širokým úsměvem uťatou hlavu do výše. Naessin srdcervoucí výkřik se rozlehl do širého okolí, rty se stáhly do výrazu nesmírné bolesti, jak se její svět zcvrkl do prázdné nicoty.

    Okamžik hrůzy zmrazil Alasse na místě, než se vzpamatovala a se znásobenou zuřivostí vpadla na vraha své spolubojovnice.

    Durgash se otočil právě včas, aby odrazil úder na svůj krk. „Další hlava,“ zamručel spokojeně a prozatím svou trofej upustil na zem.

        Aelethil spatřil, jak se Naessa s podivnou vláčností zvedá, nehledíc na blížící se orky, a v jejích očích viděl vepsánu smrt. Válečný vůdce zemře. Bez ohledu na cokoli.

    „Naesso... !“ překřičel zuřící vřavu doufaje, že elfku probudí z jejího strašného snu. Odrazil úder na hlavu a rozběhl se k ní. „Nenech se zabít! Nedopřej mu tu radost!“

    Elfka jej však nevnímala. Orkové ji dostihli. Sek přes záda, jenž rozťal její kazajku, zmírnila pouze instinktivně. Stačil však na to, aby se mysl vrátila zpět. Plamen jejího vzteku se záhy obrátil na protivníky kolem ní a oheň vystřídal chlad.

    Alasse se spíše držela zpátky, čekajíc na svou příležitost. Přesto svému protivníkovi uštědřila několik bodných ran do nechráněných míst. Vyčkávala, dokud ork nepromáchl, a vzápětí vyrazila vpřed. Prošla skrz jeho obranu, ork však její čepel přirazil železným nátepníkem ke svému obrněnému boku. Alasse se beze zbraně zapotácela. Meč dopadl do trávy. Vracející sekera se rychle přibližovala. Zpětný úder elfku zasáhl dříve, než se stačila vzpamatovat. Dívka prolétla několik stop vzduchem a jako hadrová panenka dopadla mezi pruty lískového křoví.

    Ork nespěchal. Vychutnával si svůj triumf. Okázale k ní dokráčel a pokýval hlavou, než natáhl svou ruku, aby ji vyprostil z křoví.

    Přestože bylo její tělo rozlámané, sebrala zbytky svých sil a prohnala jeho dlaní nůž, jenž měla schovaný za zády.

    Ork bolestně zamručel, svou ruku však nestáhl. Zvedl elfku a pustil ji na volnou zem. Alasse neměla dost sil, aby vytáhla nůž z jeho dlaně, avšak zatímco padala, sevřela jeho střenku oběma rukama, a vyprostila tak zbraň vahou svého těla.

    „Až do konce,“ kývl uznale ork, tváří v tvář Alassině odmítnutí přiznat porážku. Když Durgashova sekera konečně oddělila její hlavu od těla, bylo to přes poslední akt vzdoru, namířený proti jeho klesající ruce s popravčím nástrojem. Válečný vůdce spokojeně zamručel. Viděl už jen dva elfy.

    Aelethil uťal orkovu ruku v rameni a plynule navázal do vodorovného seku, jímž protivníka dekapitoval. Tělo se svalilo na hromadu a Aelethil si mohl dovolit několik tepů oddechu a krátké ohlédnutí.

    Jeho směrem mířil válečný vůdce, paže pokryté množstvím šrámů, avšak stále pln sebedůvěry. Měl k tomu koneckonců dobrý důvod, neboť v každé ruce držel za vlasy hlavu jedné z Aelethilových spolubojovnic.

    Na elfa to vpravdě neudělalo žádný dojem. Jeho mysl byla prázdná, soustředěná pouze na boj, jak všechny ostatní myšlenky vytěsnil ven, a když ork upustil hlavy na zem, přešel to trpným mlčením, což orka zjevně vytáčelo. Udeřil sekerou o hrudní plát a vydal ze sebe hrdelní řev.

    Zatímco byl jeho pohled soustředěn na válečného vůdce, Aelethil koutkem oka postřehl letící kulovitý předmět. Věc dopadla kousek před něj a ještě se několik stop kutálela, až se zastavila u nohou válečného vůdce.

    Orkovi se do tváře šklebila ožehnutá hlava jeho šamana. Aelethil se otočil. Za ním stál jeho bratr s rukama založenýma na hrudi, výraz v tváři naprosto nečitelný. Několik zelenokožců, kteří se shromáždili kolem válečného vůdce, spustilo vzteklý řev.

    „Hlava za hlavu!“ zavrčel Durgash a zařval svou výzvu do tváře nového protivníka.

    „Elluine?“ otočil se Aelethil s otázkou v očích na bratra.

    „Tentokrát ne,“ zavrtěl hlavou. „Jeho hlava patří mně.“

    „Ha!“ křikl ork radostně. „Konečně špičatý ucho, který za něco stojí!“

    Zbytek orků se nechtěl plést do vůdcova duelu, na Aelethila se to však nevztahovalo. Elf pokrčil rameny a vydal se jim vstříc. Koutkem oka zahlédl Naessu. Stále bojovala, v očích chladné odhodlání. Avaeh nikde neviděl.

    Elluin z pohledu na protivníkova zranění pochopil, proč předchozí souboje dopadly tak, jak dopadly. Ork lehkým zásahům sotva věnoval pozornost, zato silné údery skončily vždy protiútokem a porážkou soupeře. Přesto elf nebyl o nic moudřejší ohledně způsobu boje, jaký by měl zvolit. Nakonec se rozhodl ozkoušet protivníkovu sílu a cit jeho útoků.

    Elluin se spíše držel zpátky, dokonce se několikrát pokoušel krýt. Usoudil, že plnou energii zásahu za žádných okolností nevstřebá, krytí však nebylo nemožné. S tím přešel do protiútoku. Chtěl porozumět, jak používá svou obranu.

    Výpad a kryt. Výpad. Úhyb. Elluin pochopil, že protivníka porazí na kryty. Nevěřil, že by se o ně jeho spolubojovnice byť jen pokusily. Úkrok a výpad. Předstíral kryt. Ork vložil do úderu jen o trochu více síly a lehce zakolísal. Elluinova čepel mu z boku rozťala lebku, avšak Durgash byl vynikající válečník, skoro tak pohotový jako elf. Jeho sekera dopadla na Elluinovu tvář. Skoro však nestačilo.

    Elluin se odpoutal s krvavým šrámem, táhnoucím se přes celý obličej, zatímco Durgash se svalil na zem.

    Elluin vydechl a sehnul se pro půlku hlavy. Zvedl svou poloviční trofej za pramen černých vlasů a pozorně si ji prohlédl, načež pronesl: „Škoda. A Taková to byla pěkná hlava.“

    Část orků se zastavila a zírala na svého padlého vůdce, čehož bez prodlení využil zbytek elfů a bezpočet jich při tom povraždil.

    Elluin pokračoval dál: „Nabídl bych vám volnou cestu z lesa, ale myslím, že byste ji stejně nepřijali. A ani já vlastně nemám v úmyslu vás nechat uprchnout. Vaše hlavy patří mně.“ S tím se chopil svého meče a připojil ke zbytku svých spolubojovníků.

    To, co následovalo, bylo rychlé a brutální. Žádná vyjednávání, žádné prosby o milost, pouze rychlá smrt.

    Když se na paseku konečně sneslo ticho, mezi hromadami zkrvavených těl zůstaly stát pouze tři postavy, které by jen málokdo považoval za ušlechtilé elfy. A přesto jimi byli. Když nakonec nalezli Avaeh, museli její tělo vyprostit zpod hromady zabitých orků. Než podlehla svým zraněním, pobila své protivníky do posledního, který pod sebou pohřbil její tělo. Proto nebyla její hlava mezi těmi, jež přinesl válečný vůdce Aelethilovi. Její poslední boj nikdo neviděl, zemřela v tichosti a osamocená ve víru boje. Mezi všemi mrtvými však měla být jediná, jejíž hlava zůstala na krku. Elluin byl v tomto neoblomný: Toto místo neopustí, dokud nebude mít všechny orkské hlavy...